„Přihlásil jsem se jako dobrovolník do takzvané burzy pečovatelů. Ozvali se mi ze Zruče nad Sázavou, a tak jsem se tam rozjel. Vůbec jsem netušil, co mě čeká,” zavzpomínal na “covidovou” dobu Igor Chmela.
„Poslali mě na oddělení pro pacienty s alzheimerem a těžkou demencí. Bylo jich tam několik desítek, většina upoutaná na lůžko. Na oddělení se roznesl covid, naštěstí většina lidí měla lehký průběh. Vstoupil jsem tam a měl pocit, že jsem v úplně jiném světě. Člověk v tu chvíli přestane myslet na svoje starosti a začne dělat to, co je potřeba. Přikrýt, nakrmit, uklidit. Nezdá se to, ale je to hrozná dřina. Viděl jsem věci, které jsem nikdy vidět nechtěl,” přiznal s odstupem čtyřiapadesátiletý herec.Igor Chmela a dcera Anna povyprávěli o vzájemných vztazích
„Cítíte pach, který se vám dostane pod kůži, a nemůžou ho z vás dostat ani tři sprchy. Krmíte člověka a za chvíli zase uklízíte jeho výkaly. Byla tam paní, která bloudila po chodbách a tvrdila, že čeká na tramvaj. Jednou jsem ji musel sundávat z okna, kam se snažila vylézt. Nebo jiná paní, úplně tichá, už jen stín. Krmil jsem ji injekční stříkačkou a ona se mi najednou podívala do očí a řekla: „To jsem já.“ V tu chvíli mě to rozbrečelo,” emotivně dodalIgor Chmelana Novinkách.Igor Chmela o přemlouvání k herectví i o konci v Partičce: